Dobrá špatná blogerka

Dobrá špatná blogerka

• čtvrtek 20. dubna 2017

Sedím u jídelního stolu. Opět. Tohle místo mi supluje kancelář. Prohlížím si rychlostí blesku nové příspěvky na Instagramu. Hezký, hezký, hezký, ujde... Odložím telefon a zapnu počítač. O něco pomaleji si pročtu několik uložených článků, na které nebyl v předchozích dnech čas. Taky hezký, nuda, hezký, hezký, ale pro mě nezajímavý... Co teď? Otevřu si v prohlížeči další okno a vyťukám adresu svého blogu. Zvednu jedno obočí, nakloním hlavu lehce na bok, kroutím nosem i pusou sem a tam. Něco se mi nezdá... Problém je v tom, že nebudu nikdy dobrá blogerka. Taková ta správná mainstream online woman. Vím to.

Takhle nějak jsem si představovala fotku k tomuhle článku. Jako správná špatná blogerka jsem ji musela ulovit ve fotobance.

Nemusíte mě ovšem začít chlácholit, tohle není případ nízkého sebevědomí. Jednoduše chápu a respektuji určité online trendy. Sama ochám nad interiéry s převahou bílé, nad čerstvými řezanými květinami, rádoby náhodnými kolážemi z bot, počítačů, parfémů a jiných vizuálních propriet... Jenže náš dům rozhodně nezapadá do škatulky nordic, já dám s chutí přednost jednomu jedinému střihu trička před třemi trendy kousky z nových kolekcí a tak vůbec... jsem svým způsobem trochu nudná.

Nejspíš teď kroutíte hlavou taky, co? Rozhodně by mě to nepřekvapilo. O co té holce ženské jde, ptáte se sami sebe? Tuhle otázku jsem si musela položit taky. A nebylo to jednou. Móda mě baví pouze v určité podobě. Kosmetika jde naprosto mimo mě. Nakupuju výjimečně. Martínek většinu hraček dostává v podobě dárků. Čtenářsky oblíbené DIY je pro nás spíš životní styl než koníček, jenže na focení a popis návodů na výrobu postýlky, zahradního skleníku nebo třeba právě vznikajícího pískoviště není ani čas a hlavně ani chuť.

Na čem tedy stavím? Na jednotlivých slovech. Na jednoduchých větách  i souvětích. Na své tvrdohlavé hlavě. Na svém přesunu z města na venkov. Na cestě za čistým štěstím, které hledám. 

Po dosažení konkrétních cílů v podstatě úplně neprahnu. Jsou to pro mě především ukazatele na cestě. Jen proto se je snažím čas od času určovat. Ve tmě se jde vždycky líp, když sledujete světlo v dálce. Jenže jak s tím správně naložit v online světě? V první řadě si z toho člověk nesmí dělat komplikaci.

Na stole přede mnou leží papír. Na jedné straně je shluk různých hesel, která představují mě a to, co mě na tom (online) světě baví. Na druhé straně jsou přání a s nimi spojené pomyslné cíle. Teď už se to snažím jen poskládat dohromady.

Obrázek se začíná konečně trochu ostřit. Alespoň pro mě. Ještě chvíli se v tom budu lehce chaoticky plácat a pak... A pak snad uvidíte i vy. Ono to k tomu vlastně patří. A kdo ví, možná se té dobré špatné blogerky budu nakonec držet. I na tom se dá dnes stavět.