HERO IMAGE

HERO IMAGE
PROFILE PICTURE

Ahoj!


Jmenuji se Lucie. Jsem digitální storyteller. Žiju hlavně venkovem, mateřstvím & tím vším okolo. Tento blog jsem již uložila ke spánku, ale pár vybraných řádků nechávám online. Vyprávění zůstávám i nadále věrná.

Můj příběh

„Když chcete psát dobře, musíte psát o tom, co znáte.“

Velikonoce na sněhu, aneb Ohlédnutí za porodem

Před dvěma lety začalo na Velký pátek, někdy před osmou ranní, sněžit. Okolo poledne už ale zase vysvitlo zpoza mraků slunce. A ve stejném duchu se počasí měnilo ještě několik následujících dní. A já si to pamatuju takhle přesně, protože se mi nám narodil syn. O porodu jsem tehdy nepsala. Neudělala jsem to ani vloni jako velké ohlédnutí za první rokem. Až letos se mi cosi zachtělo.

Touhle (předporodní) fotkou to tady na blogu tehdy začalo. 

Jedním z důvodů, proč jsem děti původně neplánovala, byl i porod. Ano, vážně. Když máte totiž panický strach z doktorů a jdou na vás mdloby, jakmile ucítíte takový ten vlezlý nemocniční zápach dezinfekce, dost těžko se budete s představou porodu sžívat. Pokud si nefrčíte na vlně masochismu, ani porod samotný vás nezaujme.

Vidina dítěte, které jsem měla výměnou za tu hrůzu dostat, mi nijak nepomáhala, protože to jednoduše nebyl můj životní cíl. Těhotenství jsem protrpěla a vlny nadšení u mě byly malé a krátké. Byly to vlastně takové nenápadné vlnky jako ve vaně, které se v moři těhotenského času naprosto ztrácely. Při kecech argumentech okolí, kolik ženských to už přežilo, se mi svírala ruka v pěst. Jako vážně si někdo z nich myslel, že mi tímhle pomůže?! 

Umírala jsem strachem. A zpětně si myslím, že právě ten strach, určitá dávka respektu z porodu a můj realistický až cynický pohled na věc byly kupodivu i tím, co mi pomohlo. Naivní představy o absenci bolesti jsem totiž neměla. Věděla jsem, že to bude bolet. Jen jsem netušila, jak moc a hlavně jak dlouho. 

Už jako těhotná jsem byla trošku ignorant. Nezajímaly mě tabulky rozměrů a váhy dítěte v břiše a grafy nabraných kilogramů mi byly šumák ještě víc. Co bych s tím asi udělala, když jsem se do jídla musela nutit, takže jsem nabírala jedno kilo za druhých jen a jen kvůli hormonům. Hm?! Nesepsala jsem ani jednu verzi porodního plánu, protože přání teleportace dítěte z břicha by mi stejně nedokázali splnit v žádné porodnici. Přípravě na porod v podobě cvičení s Aniballem jsem se vyhnula obloukem, protože už jen samotná představa mi byla vážně odporná. Má příprava tedy spočívala pouze v nákupu několika hygienických potřeb a sbalení tašky do porodnice.

Jaká byla má porodní přání? Jednoduchá. Modlila jsem se za jednociferné číslo v kolonce délka porodu. Modlila jsem se, aby mi porod nezačal prasknutím vody, protože jsem měla strach, aby to tím na dlouhé hodiny neskončilo a já nemusela zbytečně čichat ten nemocniční zápach. Modlila jsem se za co nejkratší pobyt v porodnici.

Jaká byla realita? Předpokládaný termín porodu jsem měla stanovený na sobotu. Teoreticky jsem měla ještě v průběhu týdne zajít na kontrolu v nemocnici. Neměla jsem ale sebemenší zájem na tom, aby mi zase někdo zbytečně očumoval břicho nebo se, nedej bůh, ve mně šťoural. Kontrolu jsem tedy záměrně vynechala s rozhodnutím, že uvidím po víkendu. Každý den jsem pokračovala v úklidu domácnosti a ve čtvrtek jsem dokonce ještě malovala v Martínkově pokoji obrázek na zdi. Ten večer mi bylo po dlouhé dobře. Dokonce jsem se v rámci možností slušně vyspala. Každá těhotná trpící nespavostí v posledním trimestru a přidušená tlakem ostatních orgánů na plíce mi jistě rozumí, jaký to byl luxus.

Vzbudila jsem se v pátek přesně v půl sedmé, jak mi napověděly hodiny na telefonu. Chtěla jsem si ještě poležet. Kam bych taky spěchala, že? Otočila jsem se na druhý bok. Jenže během té otočky, která s těhotenským břichem chvíli trvá, něco luplo a já jsem se cítila, jako by mě někdo polil kýblem teplé vody. A do prd*le... Přesně tohle jsem nechtěla. Navíc v posteli! Na nové matraci! Marka jsem probudila jednou ranou ruky do hrudníku. „Zavolej do práce, že nepřijedeš, praskla mi voda!‟ oznámila jsem mu. 

Vztekle jsem se snažila vyškrábat z postele. Asi dvě vteřiny jsem přemýšlela nad tím, že začnu okamžitě převlékat povlečení. Nakonec jsem ovšem zamířila do koupelny, abych se osprchovala. Protože, dle mého tehdejšího uvažování, nepojedu do porodnice jako prase. Kdybych tušila, že mi od prasknutí vody utíkala poslední bezbolestná půlhodinka, možná bych zůstala ještě chvíli ležet a neřešila mokré nohy.

Horká sprcha byla fajn pouze do chvíle, než se ozvaly první kontrakce. Usoudila jsem, že bych se měla zavčasu vyškrábat z vany. Začala mě tam někde uvnitř svírat nervozita. Než se mi podařilo se obléct, dostal ovšem jako první záchvat paniky Marek. Naštěstí ho přešel včas, než se dostavil ten můj.


Stála jsem v Martínkově pokoji, kde jsem měla nachystané tašky včetně seznamu s chybějícími položkami typu doklady, nabíječka, šminky, protože Marek by mi je určitě nepřivezl a minimálně při zpáteční cestě domů jsem chtěla připomínat lidskou bytost. Křečovitě jsem ten seznam mačkala v ruce a rozhodla se, že nejedu do porodnice. Protože nerodím! Prostě ne!

Za chvíli už jsem ale seděla v kuchyni u jídelního stolu a vyplňovala v jednom z milionu povinných lejster kolonku jméno dítěte. Tuhle historku jsem vás ostatně převyprávěla při příležitosti Martínkova prvního svátku.

Jak se mi podařilo sejít schody na verandu si ani pořádně nepamatuju. Zato vím že jsem po nasednutí do auta vytáhla mobil a poslala dvě nebo tři zprávy. Mámě a kamarádkám. Nejspíš jsem čekala, že mi do porodnice pošlou nějakou tu energii navíc nebo co. Taky si živě vybavuju, že jsme se asi v půlce naší vesnice museli otočit a jet zpátky domů... Marek si nevzal peněženku! A začalo sněžit. No paráda.

Cesta do porodnice sice trvala jen patnáct minut, ale i ta čtvrthodinka stačila na to, aby následné vysednutí z auta a dobelhání se pár metrů ke vchodu představovalo slušnou dřinu. Nevěděla jsem, jestli si přidržovat břicho, nohy nebo co... Nepomůže nic, ale kdo by si to v takovou chvíli připouštěl, že?

Před vchodem porodního oddělení čekala další těhotná. Na rozdíl ode mě stála rovně jako pravítko. Jak jsem později zjistila, mířila na císař... jenže ji i několik dalších poslali ten den zase zpátky domů. Na tehdejší Velký pátek se totiž s rodičkami roztrhl pytel.

Co mi dodnes hlava nebere je průběh příjmu. Chtěli mi změřit tlak, udělat ozvy prcka... fajn, chápu. Ani jedno se jim stejně nepodařilo, protože já jsem na nějaké klidné nehybné polohy nebyla fakt zvědavá. Co mě dostalo nejvíc byl ten úřední výslech. Divím se, že mi nikdo nesvítil lampičkou do očí. Z domu jsem vezla vyplněný štos papírů a stejně to nestačilo. Vážně někomu připadá normální se ptát rodící ženské, kde pracuje?! 

Doma bych sice rodit nechtěla, ale zároveň dokážu pochopit ty ženy, které se pro domácí porod rozhodnou. Těhotenství není nemoc, ale z těhotných a především rodících žen dělá ten náš slavný systém pacientky a položky v tabulkách. Díky Markovu zásahu po chvíli konečně všechen probíhajících nemocniční personál pochopil, že opravdu nebudu papouškovat informace sepsané v těhotenské průkazce, která leží před nimi na stole. No a o dalších nesmyslných otázkách se nebude bavit ani on.

Další průběh vám zkrátím. Následoval klystýr, který jsem na rozdíl od pobytu na WC v jedné velké kontrakci necítila, a nesmyslně dlouhý pobyt ve sprše. Ne, sprcha a sezení na balónu opravdu nemusí nijak pomoci. Měla jsem pocit, že je to neuvěřitelně nepohodlné a nepříjemné.

Zvednout se z balónu a vyjít ze sprchy se ukázalo jako problém. Nakonec se mi to opět díky Markovi nějak podařilo. Nemít chlapa u porodu, sedím v té sprše snad do dneška. Ovšem nastal další zádrhel. Nahá a mokrá jsem si dřepla ve vchodu do koupelny. Prostě jsem nemohla... Ani dýchat, ani se hnout, ani sama sobě poručit cokoli udělat. Z Markova vyprávění vím, že se tam objevila porodní asistentka. Takový slušný kus ženské s proříznutou pusou. která byla tím nejlepším, co mě během porodu potkalo.

Zeptala se Marka, jak má na mě mluvit. Má být hodná? Nekompromisní? Říkala mi ovečko. Když jsem na otázku, jestli budu rodit mezi těmi dveřmi, odpověděla, že je mi to jedno, chytla mě pod paží, zvedla a pomohla mi dobelhat se do správného porodního boxu/sálu. Tam jsem se s elegancí slonice vyškrábala na porodní lehátko, zakotvila v pololehu na všech čtyřech, zabořila hlavu do lehátka a zůstala tak až do konce porodu.

Proběhla opět jedna snaha o kontrolu prcka. Samozřejmě jsem se odmítla jakkoli pohnout. Schytal to chudák Marek, protože mi tu sondu na břiše musel držet on.

Jestli jsem něco během porodu fakt nedokázala, bylo to vnímání času. Absolutně jsem neměla tušení, jestli ubíhají minuty nebo hodiny. Byla jsem v nějaké jiné dimenzi. Jelikož jsem byla taková lehce přidušená, možná to způsobil jen nedostatek kyslíku. 

Celkově si pamatuji z porodu a pobytu na porodním boxu vlastně jen několik konkrétních momentů. Vybavuje se mi, jak mi porodní asistentka mazala záda nějakou bylinkovou mastí nebo olejíčkem. Taky živě cítím v ruce ten nepříjemný pocit, když mi preventivně napíchli do ruky kanylu. Místo pravidelných kontrakcí jsem měla totiž takový zhuštěný porod. Krátký ale intenzivní. Tak jsem si to tam nějak odtrpěla... ale slzy mi tekly právě až kvůli zavádění kanyly. Navíc jsem měla celou ruku několikrát dokola oblepenou zdravotnickou lepící páskou s odůvodněním, že jsem taková divoká a určitě bych si tu kanylu vytrhla. Kdybych to tenkrát zvládla, určitě bych se začala smát.

Jako poslední konkrétní moment si vybavuji Markův krátký rozhovor s porodní asistentkou. Přišla mě zkontrolovat a Markovi oznámila, že do oběda se Martínek určitě narodí. Načež se Marek zeptal, v kolik tam jako mívají oběd???

Jelikož jsem nemocniční stravě příliš neholdovala, nevzpomenu si zpětně, v kolik hodin tam začínali vydávat obědy.  Ale zato si pamatuji, že se náš Martínek narodil o půl dvanácté. Přesně pět hodin od prasknutí vody a začátku celého porodního příběhu.
© 2015-2022 Tvrdohlavá máma • Theme by Maira G.