HERO IMAGE

HERO IMAGE
PROFILE PICTURE

Ahoj!


Jmenuji se Lucie. Jsem digitální storyteller. Žiju hlavně venkovem, mateřstvím & tím vším okolo. Tento blog jsem již uložila ke spánku, ale pár vybraných řádků nechávám online. Vyprávění zůstávám i nadále věrná.

Můj příběh

„Když chcete psát dobře, musíte psát o tom, co znáte.“

Nejlepší rada do života, aneb Jak jsem se stala ambasadorkou Ergobaby

Máte ve svém okolí člověka, kterého mají všichni rádi? Opravdu, upřímně, bez divadelních příkras. Sama jsem musela chvíli přemýšlet. Takoví lidé jsou totiž odedávna něco jako ohrožený živočišný druh. Mám to štěstí, že jsem jednoho takového člověka ve svém životě měla. Byla jím má prababička Marie. Křížem krážem celým světem byste nepotkali člověka, který by o ní dokázal říct jediné ošklivé slovo. Všichni ji milovali. A že měli proč.

Kromě polských genů, moře úsměvných zážitků a mnoha odvyprávěných příběhů mi předala jednu důležitou věc. Dala mi nejlepší radu do života. S humorem jí vlastním a schopností stát neustále nohama na zemi s hlavou vztyčenou mi nejednou řekla: „Líná huba, holé neštěstí, Lucinko.‟ A měla pravdu.

Dnes tahle rada zapadá především do new age, pozitivního myšlení a já nevím jakého směru ještě. Vyberte si dle chuti a vlastního přístupu. Mně osobně je v tomhle případě jakékoli škatulkování proti srsti. Chci si radu samotnou i její získání uchovat v paměti tak čistě, jak to jen půjde.

Před pár dny jsem se dívala na YouTube na jeden z rozhovorů s Aňou Geislerovou. Vyprávěla o svých pracovních příležitostech. Když něco chce, tak si o to řekne... a prostě to potom dostane. Mám pocit, jako by i ji vychovávala má prababička.

A protože mi nedávno ta nejlepší rada do života otevřela nové dveře s hromadou příležitostí, řekla jsem si, že se místo suchého oznámení na sociálních sítích podělím s vámi o celý příběh.

Ženy na mateřské/rodičovské dovolené často hledají nové koníčky, kterými by rozbily nevyhnutelnou rutinu všedních dní. Není ani výjimkou, že se kvůli nově nabyté roli mámy nemohou později z mnoha důvodů vrátit ke své původní práci. Nebo prostě a jednoduše nechtějí a získají takhle příležitost k dlouho odkládané změně. Připadají vám tyhle věty povědomé? Ještě aby ne... Internet se jen hemží články, které předchozí tři věty rozpitvávají v nekonečném počtu nudných odstavců. Nicméně jejich nulový přínos na samotném faktu nemění zhola nic.

Než jsem otěhotněla, nedělil mě od přesunu z Budapešti na moravský venkov ještě ani rok. Tyhle dvě zásadní změny pro mě představovaly docela slušnou psychickou nálož. Čas od času mě začala svírat nervozita kvůli práci, přestože jsem před sebou měla vidinu plus mínus tří volných let. Neměla jsem se totiž kam vrátit. Bylo to na jednu stranu velmi osvobozující, ale na druhou stranu to bylo současně více než  děsivé, protože všechna má tehdejší zaměstnání byla vázaná na módu nebo kulturu, což se rozhodně nedá ve stejné podobě provozovat tady u nás v sousedství polí a lesů.   

Zpočátku jsem dělala zásadní chybu. Hledala jsem vidinu konkrétního zaměstnání a místa jako produkční tam, dekoratérka tamhle a podobně. Brzy jsem si uvědomila, že mi bude vyhovovat hledání skrze požadavky. Znáte to, taková ta zbožná přání typu ráda bych nebyla vázaná v práci o víkendu, nerada bych pracovala na směny dodržované na minutu přesně... kritéria neustále přibývala a všechna se nesla v podobném duchu. Jednoduše vše, co člověka nějak limituje v kreativní práci, jsem chtěla odstranit.

Chci se věnovat synovi, zahradě... Co je pro mě tedy nejpodstatnější? Potřebuji pracovat odkudkoli. Ráda bych taky zase (spolu)pracovala na nějakém filmovém festivalu. Chci víc psát. Chci konečně posbírat sílu a pomoci lidem, kteří zažili v životě podobné nepříjemné situace jako já... i když jsem o nich zatím nemluvila zrovna veřejně. Chci mít možnost se neustále učit něco nového, abych probrala k životu degenerující mozkové buňky.

Netušila jsem ovšem, že první příležitost dostanu ještě v době, kdy budu máma na plný úvazek. A že tu nabídku získám právě díky své mateřské roli. 

Kromě snahy psát o čemkoli s určitou dávkou nadhledu a humoru mě v online světě rádoby blogování charakterizuje určitě i láska ke značce Ergobaby, jejíž nosítko mi zachránilo nervy, a poměrně aktivně jsem se svou pozitivní zkušenost snažila šířit dál.


Nejednou jsem pročítala jejich firemní blog a hledala tam další inspiraci. Díky tomu jsem narazila na skupinu amerických ambasadorek Ergobaby a, pro mě dnes zlomovou, výzvu „Become an Ergobaby brand ambassador‟.

Přestože se výzva týkala především Spojených států a tamní ambasadorky měly na sociálních sítích tisíce a tisíce fanoušků, něco mi říkalo, že bych s tím měla aktivně naložit. A tak jsem otevřela email, sepsala pár anglických vět a odeslala je do Ergobaby. 

Tenkrát jsem si říkala, že alespoň zjistím, jestli mají ambasadorky i v Evropě a jaké na ně kladou požadavky. Získám informace do budoucna. Pokud mi tedy někdo odepíše. V hloubi duše jsem na to ale moc nespoléhala.

Jenže už o necelý týden později se ke mně dostala odpověď! Můj krátký email, který v podstatě nemusel nikoho zajímat, si poctivě přeposlali z Los Angels, přes evropskou centrálu až k zástupcům v České republice! Trochu nechápavě jsem zírala na monitor počítače s otevřenou pusou. Přiznám se, že na chvíli bylo nejvíc ohromeno mé praktické já. Jestliže v nějaké firmě s celosvětovým působením pracují takhle poctivě i s dotazy uživatelek jejich výrobků, jak asi vypadá zbytek práce? Byla jsem ohromená a nadšená. Všechno bylo umocněno tou původní vnitřní pochybností o získání odpovědi.

Celé nadšení tím ovšem neskončilo. Byl to jen začátek. Proběhla výměna několika emailů, osobní seznámení s moc příjemnými, podobně naladěnými lidmi a bum... Jedeme v tom společně.

Možná bych se měla znovu představit. „Ahoj, jmenuji se Lucie, jsem tvrdohlavá ženská a máma v jednom. Pořád něco píšu a jsem ambasadorkou značky Ergobaby.‟
 
Víte někdo, jak a kde bych mohla zařídit doručení květin v Los Angels, Paříži a Hamburku? Pořád totiž přemýšlím, že musím poděkovat těm, kteří můj email poctivě přeposlali. ❤
© 2015-2022 Tvrdohlavá máma • Theme by Maira G.