Obyčejný život jako největší výzva

Obyčejný život jako největší výzva

• čtvrtek 4. května 2017

Včera jsem si zase uvědomila, jak ten čas letí. Hele, je středa. Zítra bych měla vydat další článek. Sakra, nemám ni dokončeného! Přitom nových námětů ke psaní si denně poznačím několik. Mám pocit, jako by mi někdo ukradl skoro celý týden. Necestovala jsem náhodou časem?! Určitě! Musela jsem spadnout do nějaké černé díry a ta mě vyplivla na stejné místo jen s malým časovým posunem.

Ale houby. To jsou zase blbosti, Lucie! A nemluv sama k sobě, když píšeš! Jednoduše přestalo pršet lít jako z konve a my jsme okamžitě vyměnili čtyři stěny s podlahou a stropem za svobodný prostor s trávníkem pod nohama a nebem nad hlavou. Tenhle obyčejný život, jak se tomu kdysi začalo říkat, se mi zdá mnohem namáhavější než dobrodružné cestování kolem světa. S Willy Fogem i bez něj. Vážně. Je to výzva. Pro mysl, duši i tělo.

Byt a chata. Dům a zahrada. Dítě nebo dokonce děti. Základní pilíře toho údajně obyčejného života. Spojuje je něco nehmatatelného, s velkou silou a vlivem. Zodpovědnost. Být za něco nebo někoho zodpovědný jen málokdy neznamená dřinu. A právě dřina není všeobecně zrovna žádaná. Výjimku představuje pouze pot z posilovny řádně zdokumentovaný fotkou na Instagramu s hastagy #nopainnogain, #gohardorgohome a podobně.

Někteří se ke čtení tohoto odstavce už ani nedostali, protože stránku kvůli předchozí větě okamžitě zavřeli. Je zvykem, že po takovém rýpnutí následuje moralizování, hodnocení a další srovnávání. Jenže mně je vlastně úplně šumák, jestli se Tonda potí v posilovně při zvedání činky se stokilovým závažím nebo je splavený z práce na zahradě, kde betonoval plot a přerýval záhony. Já jsem prostě asi jen zpruzená z toho, jak si musím čas od času tu svou momentální spokojenost s chozením po lese a hrabáním se v hlíně ve skleníku obhajovat. 

Pokud mě znáte a nebo tady jen nejste poprvé, víte, že rozhodně nepěju na tenhle takzvaně obyčejný život samé ódy. Občas jsem vším okolo totálně znechucená a chci utéct. Venkov vyměnit za město. Roli mámy za život singl bezdětné skoro-třicítky... Jenže pak vidím své šťastné dítě běhat po zahradě nebo večeřím salát ze zeleniny, kterou jsme si sami vypěstovali, a zase je mi dobře. Protože štěstí je ve své podstatě taky obyčejné a co víc - velmi pomíjivé. A získat ho... to je teprve výzva.