Obyčejný život jako největší výzva
Ale houby. To jsou zase blbosti, Lucie! A nemluv sama k sobě, když píšeš! Jednoduše přestalo
Byt a chata. Dům a zahrada. Dítě nebo dokonce děti. Základní pilíře toho údajně obyčejného života. Spojuje je něco nehmatatelného, s velkou silou a vlivem. Zodpovědnost. Být za něco nebo někoho zodpovědný jen málokdy neznamená dřinu. A právě dřina není všeobecně zrovna žádaná. Výjimku představuje pouze pot z posilovny řádně zdokumentovaný fotkou na Instagramu s hastagy #nopainnogain, #gohardorgohome a podobně.
Někteří se ke čtení tohoto odstavce už ani nedostali, protože stránku kvůli předchozí větě okamžitě zavřeli. Je zvykem, že po takovém rýpnutí následuje moralizování, hodnocení a další srovnávání. Jenže mně je vlastně úplně šumák, jestli se Tonda potí v posilovně při zvedání činky se stokilovým závažím nebo je splavený z práce na zahradě, kde betonoval plot a přerýval záhony. Já jsem prostě asi jen zpruzená z toho, jak si musím čas od času tu svou momentální spokojenost s chozením po lese a hrabáním se v hlíně ve skleníku obhajovat.
Pokud mě znáte a nebo tady jen nejste poprvé, víte, že rozhodně nepěju na tenhle takzvaně obyčejný život samé ódy. Občas jsem vším okolo totálně znechucená a chci utéct. Venkov vyměnit za město. Roli mámy za život singl bezdětné skoro-třicítky... Jenže pak vidím své šťastné dítě běhat po zahradě nebo večeřím salát ze zeleniny, kterou jsme si sami vypěstovali, a zase je mi dobře. Protože štěstí je ve své podstatě taky obyčejné a co víc - velmi pomíjivé. A získat ho... to je teprve výzva.