HERO IMAGE

HERO IMAGE
PROFILE PICTURE

Ahoj!


Jmenuji se Lucie. Jsem digitální storyteller. Žiju hlavně venkovem, mateřstvím & tím vším okolo. Tento blog jsem již uložila ke spánku, ale pár vybraných řádků nechávám online. Vyprávění zůstávám i nadále věrná.

Můj příběh

„Když chcete psát dobře, musíte psát o tom, co znáte.“

host na blogu / Kateřina M.

Dnes vítám na blogu dalšího hosta - svou spolužačku z gymplu, spolutrpitelku z intru a následně spolubydlící - Kateřinu M., která žije v Egyptě. Brzy bude taky mámou, ale dnes se s ní vrátíme na pomyslný začátek - k její svatbě. Divočejší svatební historku zatím asi neznám. Nasaďte si před čtením běžecké boty, protože teď s Kateřinou uběhnete několik kilometrů skrz (před)svatební egyptskou byrokracii. A pokud nemáte ostré lokty, nasaďte si chrániče. Vyrážíme do Egypta před dvěma lety.

Moje malá egyptská svatba

Když se řekne svatba, většině z nás se vybaví bílé šaty, květiny, rodina, hostina… i já jsem k těmto lidem patřila až do doby, než jsem se zasnoubila a následně vdala za Egypťana.

Jelikož mám ráda věci naplánované, už jako malá jsem přesně věděla, jak bude vypadat moje svatba, jaké budu mít květiny, šaty, co budou mít na sobě družičky, jaké se bude podávat menu. Ale s odstupem času už vím, že jsou věci, které si člověk prostě může plánovat, jak chce, ale realita bývá často diametrálně odlišná.

Žádost o ruku proběhla romanticky a já už začala přemýšlet, koho všeho pozvu na svatbu. Ale ejhle, zapomněla jsem na jeden důležitý faktor, neberu si obyčejného muže, beru si Egypťana, což se ukázalo jako zdroj všech komplikací. Možná si říkáte, že snadné řešení by bylo vyměnit ženicha (musím říct, že v předsvatebním napětí jsem i na tuto možnost několikrát pomyslela), ale srdci člověk neporučí, že?

A tak začal únavný a nekonečný kolotoč zjišťování a pátrání, jak to tedy udělat, abychom se mohli vzít. Nejjednodušší a zároveň nejpraktičtější  se ukázala svatba v ČR, což mi udělalo radost. Bohužel jsme v té euforii zapomněli na jeden velmi důležitý fakt, aby se mohl můj tehdejší snoubenec stát mým manželem, potřebujeme požehnání paní konzulky ve formě udělení víza. A to se ukázalo jako neřešitelný problém, i přesto že jsme doložili nesčetně dokladů, výpisů z banky a zaměstnání, pořád to bylo málo a tak jsme museli přistoupit na plán B… SVATBA BUDE V EGYPTĚ!

Po přečtení několika diskuzí na Facebooku a Orbionu jsem si jakžtakž udělala představu, co nás čeká, ale jak se říká: „Neuvěříš, dokud nezažiješ“, aneb některé věci a zážitky se prostě nedají popsat perem.
 
Egypt - Káhira

A tak jsme se jednoho dne, vyzbrojeni milionem papírů, s milionem razítek (za které jsem v ČR zaplatila skromných dvanáct tisíc Kč), vydali směr Káhira, abychom pro mě zařídili residenční vízum, které mi poději umožní se v Egyptě vdát. Když jsme 17. dubna 2013 v jednu hodinu ráno nasedali do autobusu, netušila jsem, že se zpátky do Hurghady vrátím jako vdaná paní.

To, co následovalo po příjezdu do Káhiry, pochopí jen ti, co si to zažili, ale přesto se pokusím vám situaci přiblížit. Věděli jsme, že papíry, které jsem přivezla z ČR, musíme opatřit dalšími razítky z MZV. Jelikož jsme nechtěli nic podcenit, doma jsme si vygooglovali adresu a můj muž usoudil, že tam od metra dojdeme pěšky. No inu, došli jsme tam, i když to bylo víc než těch 800 metrů, které slibovala mapa. Dokonce jsme si zpříjemnili ráno kávou od McDonalda, na kterého jsme narazili asi na čtvrtém kilometru naší procházky. Po dalších třech kilometrech jsme dokonce dorazili na místo. Ale aby to nebylo tak jednoduché, zjistili jsme, že se MZV přestěhovalo na nové místo, vzdálené od nás asi dvanáct kilometrů. S odstupem času si říkám, že jsem si toho svého chlapa musela chtít vzít opravdu zoufale, protože jsem si v tu chvíli odpustila i jedovaté komentář typu: „Já jsem Ti to říkala.‟ Nakonec jsme se dostali na to správné místo ještě před otevírací dobou. Sice byla venku před vchodem už pořádná fronta, ale můj muž, plný odhodlání se ještě dnes večer vrátit do Hurghady s mým vízem, mě nekompromisně postavil na začátek fronty, kde čekalo několik zahalených žen, a my jsme díky tomuto manévru vybavili razítka během dvaceti minut.

Další zastávka, Mogamma na proslaveném Tahrir square. Slyšela jsem historky o tomto byrokratickém aparátu, ale to, co mě čekalo uvnitř, předčilo všechna moje očekávání. V davu lidí jsem jen taktak zachytila ruku svého muže a držela se tak pevně, jak mi síly stačily. Když jsme konečně došli do toho správného patra, překvapilo mě, kolik lidí se tlačí v čekárně a ve frontě u okýnek. Jak to v Egyptě bývá zvykem, fronta nefronta, všichni se tlačí k okýnku. Po hodině nekonečného čekání se i můj muž odhodlal protlačit se hlava nehlava k okýnku, kde nám paní s úsměvem oznámila, že nám žádné vízum nevyřídí, že musíme zpátky do Hurghady. Pro jistotu jsme se ještě zeptali u jiného okýnka, kde nám řekli to samé.

„No tak jsme si udělali výlet‟, řekla jsem svému muži, když jsme se konečně dostali ven na čerstvý vzduch. Ale upřímně, chtělo se mi brečet. Naštěstí mě v tu chvíli přemohlo moje racionální „já‟ a namísto fňukání jsem svého pořádně naštvaného chlapa přesvědčila, že se zajdeme zeptat na ministerstvo spravedlnosti (kde se má konat svatba), co vlastně všechno potřebujeme, abychom se příště vyhnuli podobné situaci. Jaká spásná myšlenka!

Když jsme konečně dobloudili (nutno říct, že porevoluční Káhira se svými uzavřenými a zablokovanými ulicemi není úplně nejpřátelštější k lidem, kteří to tam neznají) na ministerstvo spravedlnosti, museli jsme třikrát obejít budovu dokola, než jsme konečně našli, kudy se tam sakra leze. Ale vyplatilo se. Na vrátnici jsme narazili na někoho informovaného a dozvěděli se, že máme nárok na to, aby nám na Mogammě dali na počkání měsíční rezidenční razítko (já tu babu na přepážce asi zabiju) a že potřebujeme ještě potvrzení o zdravotním stavu. 

Naše papíry se zdály být v pořádku a tak nám pán řekl, že když to stihneme vyřídit do druhé hodiny odpolední, tak nás „Insha´Allah‟ oddají  ještě dnes. Čas 11:05 - mise začíná.


Povzbuzeni nadějí jsme se rozběhli zpět na naši oblíbenou Mogammu. Já jsem (ze strachu, že bych mohla té paní na přepážce ublížit a zmařit tak naši svatbu) zakotvila na jediné volné židli v čekárně a obklopena řvoucími dětmi a jejich rodiči čekala na verdikt. Čas 11:47 - hurááá, máme razítko!
To zvládneme, do dvou je času dost a už potřebujeme „jen‟ potvrzení o zdravotním stavu. Poučení pro příště: nikdy, ale opravdu nikdy, se neptej v Káhiře nikoho na cestu! Místní obyvatelé si z nás tropili legraci a my takto při hledání nejbližší nemocnice nachodili (nebo lépe řečeno, hnáni nedostatkem času, naběhali) bezmála deset kilometrů. Konečně! Nemocnice před námi! „Potvrzení vydáváme až po třetí hodině odpoledne a ne, opravdu bychom nemohli udělat výjimku! Na shledanou!‟

Nevadí, přece to není jediná nemocnice v Káhiře, taxikář nás zavezl do další, asi pět kilometrů vzdálené. Tam nás bohužel přivítali nápisem hned na vchodových dveřích. Ani zde potvrzení nevydávají. Čas neúprosně běží a naše odhodlání se vytrácí, po tom, co jsme doběhli do další nemocnice, kde se s námi odmítli úplně bavit, jsem si prostě chtěla jen někde sednout, najíst se (poslední jídlo bylo v 7:00, káva u McDonalda) a prostě se na celou svatbu vykašlat.

V tomto rozpoložení, kdy jsem už svému muži pouze odsékavala a dávala najevo svoje znechucení celým Egyptem, jsme potkali chlápka v šortkách a slunečních brýlích, který zřejmě vyslechl náš rozhovor… Pojďte, nasedněte do auta, já vám to potvrzení za 400 LE zařídím.‟ 

No, po mém zdráhání (v autě seděl muž a úplně zahalená žena) jsme se tedy vmáčkli do auta a jeli jsme. Kam, to jsem v té chvíli neměla tušení, protože moje mizivá arabština stačila jen pochytit, že Insha´Allah  to do těch dvou hodin stihneme.

Nevím, jak daleko jsme jeli, ale jelikož většina silnic byla zavřených či ucpaných dopravní špičkou, proplétali jsme se milionem nekonečných úzkých uliček, tržišť a skládkami. Bylo to nekonečné, s odstupem času si říkám, že jsem vlastně měla privátní vyhlídkovou jízdu Káhirou. Nakonec jsme ve 13:35 dojeli do nějaké nemocnice, která byla uprostřed ničeho. Já a ta druhá žena (byla z Libye a taky se chtěla vdávat) jsme zůstali v autě a naši muži nám šli zařídit potvrzení o zdravotním stavu. No vida, po třiceti minutách jsme byli o čtyři sta liber lehčí, ale i bez lékařského vyšetření zdravotně způsobilí k uzavření manželství.

Nevím, jakým zázrakem, ale nakonec jsme s jazykem na vestě dorazili ve 14:30 na ministerstvo spravedlnosti, kde se nad námi chlápek slitoval a vpustil nás dovnitř. SVATBA bude, hurááá!

To, co se dělo potom, si pamatuji jen mlhavě. Myslím, že částečně proto, že jsem hlady už ani pomalu neviděla a taky proto, že na takový zážitek chce moje podvědomí raději zapomenout. Vzpomínám si, že bylo všude strašně moc lidí, že jsme každému úředníkovi museli do ruky strčit nějaký bakšiš, že jsem měla strašný hlad a žízeň a bolely mě nohy, protože si nebylo kde sednout…

Suma sumárum, bylo to hrozné, chaotické, nedůstojné a někdy mám pochyby, zda vůbec legální, jelikož se mě „úřední překladatel‟ sice koktavě zeptal, zda si chci svého muže vzít (ne, asi tu šaškárnu podstupuji jen tak z legrace), ale mého muže se zeptat zapomněli.

Netradiční novomanželská fotka vznikla v autobuse na cestě z Káhiry do Hurghady.

V 17:20 jsme jako poslední (asi nějaké prokletí, protože všichni lidé, kteří přišli na řadu až po nás, už byli dávno pryč) vylezli na čerstvý vzduch se dvěma kopiemi oddacího listu. Hm, tak jsme teda svoji.
Chtěla jsem jít někam na večeři, konečně se najíst a oslavit to, ale můj chlap zavelel, že musíme na autobus a koupit lístky, abychom se ještě dneska dostali do Hurghady. A tak naše novomanželská večeře probíhala ve stoje na autobusové zastávce a skládala se z chipsů, coly a sušenek.

Cestou do Hurghady jsme se samozřejmě, vlivem stresu, únavy a bolavého žaludku stihli i krásně pohádat, takže jsme většinu cesty strávili mlčením, ponořeni do vlastních myšlenek a já si říkala, jestli to všechno vůbec stálo za to… Do Hurghady jsme dorazili k smrti vyčerpaní, takže doma následovala místo usmiřování rychlá sprcha a šlo se spát. Hm, to byla romantika, takhle jsem si svou svatbu opravdu nepředstavovala!

Druhý den jsem se okolo poledne probudila vůní čerstvé kávy a připravené snídaně, na stole byla krásná kytka, džus z čerstvě vymačkaných pomerančů a můj muž mi se zářivým úsměvem řekl: „Welcome to marriage life!‟ A já si v tu chvíli uvědomila, že nezáleží na tom, jaké jsem měla šaty, a kolik kilometrů jsme naběhali, ani na tom, kolik peněz jsme „probakšišovali‟… Jsem vdaná za muže, kterého miluji a který miluje mě a to je přece to největší štěstí na světě.

Svatební šaty si Kateřina užila až během dodatečného focení. 

Děkuji Kateřině za svolení ke sdílení a za poskytnutí fotek!
© 2015-2022 Tvrdohlavá máma • Theme by Maira G.