To je prostě život
Připadá mi, že se před třicítkou lidé začínají dělit na dva, občas nesmiřitelné, tábory. Jedna skupina šílí ze všech svatebních oznámení a novorozenců. No a druhá skupina je ta, která ona oznámení rozesílá a přivádí na svět děti. Abych byla upřímná, nepřipadá mi zrovna alright ohrnovat nos nad tím, že se lidé berou a zakládají rodiny. Pubertu už máme přeci za sebou. Stejně tak se ale nemusím denně dívat na, bohužel mnohdy velmi nevydařené, fotky dětí svých přátel a známých.
Neměníme se sice všichni, ale všichni máme právo na změnu. Přiznávám, že mě trochu rozčiluje, když díky posvatební změně příjmení nejsem občas schopná vyhledat některé své kamarádky a spolužačky, ale budiž jím štěstí přáno. Pokud mi nezačnou posílat zprávy s rádoby vtipnou otázkou, kdy bude má svatba, budu jim to štěstí přát navěky. Já se taky všech svých bezdětných kamarádek neptám, kdy už konečně otěhotní. Ani si nemyslím, že si musí každá majitelka dělohy jednoho krásného dne povinně pořídit potomka.
Každý člověk má nějaké ty radosti i trápení. Položme si však ruku na srdce. Převážná většina z nás má vědomou i nevědomou tendenci sdílet hlavně to nejlepší (a nejaktuálnější), co se nám zrovna v životě děje. Může to být cokoli. Na třetí pokus splněné státnice, cesta do Austrálie, pracovní úspěchy nebo právě to životní “skoro-klišé” - svatba a děti. Ať už jste singl cestovatelka, bezdětný workoholik, budoucí nevěsta nebo máma na mateřské, zkuste se řídit dvěma jednoduchými pravidly. Co je dobré pro vás, pro druhého být nemusí. A všeho s mírou. Pro mou mírně cholerickou povahu je jejich dodržování docela dřina, ale snažím se o takový přístup čím dál víc. Na světě, a na sociálních sítích obzvlášť, je dost negativní energie i bez mého nesmyslného rozčilování.
Jo a tu další fotku jsem si na profil nakonec přidala. Jen jsem k ní místo přiblblého smajlíka připsala svou mateřskou obhajobu.
