Podzim
Přestěhováním na vesnici se pro mě podzim trochu změnil. Přestože i ve městě jsem vždy bydlela poblíž přírody, tady to vypadá jinak. Lehce kopcovitou krajinu po ránu proplétá mlha a člověk ji musí najednou nějak víc vnímat. Listí se teprve začíná nenápadně zbarvovat, takže je zatím všude spousta zeleně, kterou místy občas přeruší barva dozrávajících plodů. Modrofialové švestky už jsou sice téměř do jedné posbírány, ale trávníky na zahradách začínají plnit spadaná jablka. Neméně se červenají velká rajčata, vedle kterých září žluté a oranžové dýně.
Žiji na vesnici, kde se prolíná staré s novým. A tak jsou věci, které tady najdete nebo uslyšíte pořád. Před sto lety, dnes a za dalších sto let nejspíš taky. Teď v září to je především sekání a řezání dřeva. Zvuk cirkulárky tu romantickou představu hromádky dřevěných polínek, která budou v zimě praskat v krbu, sice lehce deformuje, ale naštěstí ji neuslyšíte příliš často. Letní, zejména sobotní, sečení trávy je mnohem větší zlo. Věřte mi.
Největší vizuální i zvukový rozdíl oproti městu představují zvířata. Ne že by ve městech nebyla, ale přeci jen jsem nikdy nepotkala pár metrů od domu slepice, husy, kačeny, koně, krávy, ovce nebo dokonce pštrosa. O množství lesní zvěře v okolí ani nemluvím.
Během letních veder jsem jim příliš pozornosti nevěnovala. Momentálně je ale ideální čas. Všechna najdete stále venku, než se velká
část z nich schová před zimou. Za rok touhle dobou už se budu stále
dokola, jako zaseknutá gramofonová deska, ptát M.: “A copak je tohle za zvířátko?" Současně s otázkou ukážu prstem před sebe, nikoli do knížky.