HERO IMAGE

HERO IMAGE
PROFILE PICTURE

Ahoj!


Jmenuji se Lucie. Jsem digitální storyteller. Žiju hlavně venkovem, mateřstvím & tím vším okolo. Tento blog jsem již uložila ke spánku, ale pár vybraných řádků nechávám online. Vyprávění zůstávám i nadále věrná.

Můj příběh

„Když chcete psát dobře, musíte psát o tom, co znáte.“

Dvakrát devět měsíců

Těhotenství. Pro někoho radost, pro někoho utrpění. Pro mě jsou to v první řadě jedny z mála měsíců v životě, které jsou hmatatelné. Opravdu reálně se jich můžu dotknout na každém rohu. Doslova. Na prstech na rukou (na ty na nohou si totiž pohodlně nedosáhnu), v obličeji, na břiše, bocích, stehnech i místech, kde by se měly vyskytovat kotníky. Na můj vkus i výšku je tenhle čas hmatatelný až přespříliš. Navíc mě těch děvět měsíců právě dost znatelně kope do pravého boku, což rozhodně nepatří mezi TOP 10 příjemných zážitků.

Focení v těhotenství je mi nepříjemné. Špička břicha nebo oteklé nohy jsou asi maximum, co jsem ochotná ukázat.

V pomyslných přesýpacích hodinách zbývá několik posledních zrníček písku. Cílová páska už je totiž nejen na dohled, ale i na dosah. Tenhle závod běžím podruhé a s nějvětší pravděpodobností naposledy.

Právě se směju nahlas. Jak mě mohlo napadnout přirovnání k běžeckému závodu, když mám poslední dny problém i s chůzí? Možná právě proto. Protože tohle nemůžu. Protože už nemůžu.

Po obě těhotenství mě provázely podobné problémy a současně se těch dvakrát devět měsíců od sebe lišilo a liší. V prvním devítíměsíčním kole jsem měla za nepříjemné parťáky těžké těhotenské nevolnosti a deprese. V tom druhém už mě alespoň deprese způsobené samotným těhotenstvím v podstatě nedoprovázely. Jak moc právě tohle ovlivňuje přítomnost prvorozeného zdivočelého dítěte, oslavená třicítka nebo samotný fakt, že je to podruhé, vám bohužel nepovím. Jednoznačně se nedá spoléhat na nic.

Na druhou stranu fyzická nevolnost mě rozhodně neopustila a nepomáhaly mi s ní tentokrát už ani léky. Hospitalizaci jsem se ovšem silou vůle vyhnula. Dokonce jsem k vlastnímu překvapení přežila podzimní výlet do Paříže. Měl to být klidný výlet jen ve dvou. Bez syna. Nakonec jsme stejně letěli tři. Muž, já a těhotenské nevolnosti. Místo sladěného oblečení mě zajímala přítomnost správného pití v batohu, léky a preventivně sbalené sáčky v každé dostupné kapse.

Paříž 2017 - Výlet ve třech. Muž, já a těhotenské nevolnosti.

Detailním rozborem, ve kterém těhotenství jsem měla jakou bolístku, nehodlám online prostor zatěžovat. Od toho jsou opravdové blogerky nebo maminkovské weby. Co je podstatné pro mě, tenhle rádoby blog nebo mou práci, je totální tvůrčí blok v psaní. Energie, čas, inspirace nalezená třeba jen ve stéblu trávy, schopnost s lehkostí skládat slova do vět, které zaujmou nebo pobaví... To všechno chybělo. Opět.   

Fakt, že jsem schopná napsat víc než osobní údaje v úředním formuláři, jen potvrzuje blížící se termín porodu a poskytuje mi nepatrný pocit úlevy. Ačkoli už chvíli ta kopající slečna v mém břiše hrozila svým příchodem, odpočítávám dny, občas i hodiny, až do prvních májových dní. Nepřipouštím jinou variantu. Ani dvakrát devět měsíců ze mě tu tvrdohlavost nedostalo. Budiž to uklidněním pro všechny ženy, které se bojí, že jim snad děti změní i otisky prstů. 
© 2015-2022 Tvrdohlavá máma • Theme by Maira G.