HERO IMAGE

HERO IMAGE
PROFILE PICTURE

Ahoj!


Jmenuji se Lucie. Jsem digitální storyteller. Žiju hlavně venkovem, mateřstvím & tím vším okolo. Tento blog jsem již uložila ke spánku, ale pár vybraných řádků nechávám online. Vyprávění zůstávám i nadále věrná.

Můj příběh

„Když chcete psát dobře, musíte psát o tom, co znáte.“

Po porodu

Nejednou jsem se veřejně přiznala, že ve mně ani jedno těhotenství nevyvolalo chuť fotit se. O době po porodu nemluvě. Ne že bych nechtěla nějakou hezkou naaranžovanou fotku. Vlastně se úplně vidím. S ironií sobě vlastní...

Sněte se mnou. Jsme v lese. Skrze koruny stromu prosvítají sluneční paprsky zlaté hodinky. Šum stromů tančících ve větru přerušuje pouze ptačí zpěv. Místo symetrických loken a květinového věnce mám nečesané vlasy vydávané za vílí rozcuch zdobený několika listy, které se mi zachytily do vlasů při pozdním příchodu a které už možná nikdy nevyčešu. Taková jsem já. Neforemné tělo zakrývají dlouhé příšlápnuté šaty, protože centimetry ve třiceti už do výšky prostě nepřidáš. Nadzvednu šaty a hele -  bosé nohy. Víš jak, okopané růžové najky k tomu nesedí. Jenže jakmile se ozve cvaknutí uzávěrky a já vidím výsledek, zavřu oči a v myšlenkách utíkám na kilometry daleko. Nemůžu se ani vidět. Konec snění. Bez ironie i s(ní).

Bez filtru, úprav a v blbém úhlu. Únavy moc, pevných nervů málo. Život bez příkras.

Doma jsem se naučila nevnímat odraz v obrovském zrcadle, které mě každé ráno vyprovází z ložnice. Už v prvním těhotenství jsem si vyzkoušela, co dokáží hormony strava nestrava. Víc než polovina běžné váhy navrch. Bez žádosti a zdarma. Kdyby to takhle udělal i stav účtu! A co víc? V porodnici se ta kila bohužel neodevzdávají - respektive ne vždycky. Skleněné lahve taky nejsou všechny vratné, napadá mě... Návrat domů v podobě štíhlé laně se tedy nekonal. Zase. Ledaže by ta laň sežrala slona. Ještěže smysl pro humor mi zůstal. Tlusté holky bývají vtipné, ne?! Pojďme dál. Kojením se hubne, říkali... Ale pro mě to platit nemusí. Ne, ani když jsem měla dítě na prsou dva roky. Smůla. Místo toho jsem měla dva roky příšerný hlad a každé deko váhy dolů zaplatila krvavým potem.

Co s tím? Jak si to v hlavě srovnat? A jak si to srovnat na těle?

Je trochu zvláštní, že mi nevadí popraskaná kůže na stehnech. Že bych přeci jen měla v cestě za sebeláskou našlápnuto správným směrem?! Strie sem, strie tam. Nemám jich ani moc, ani málo. Nebijí do očí a nejdou ani úplně přehlédnout. Povzdechnu si vždycky až při pohledu na několik jemně popraskaných žilek, které na mé bledé kůži svítí jako výstraha blížícího se vlaku. Žádná velká krása. Nejhůř ze všeho ovšem nesu ta kila. Od hlavy až k patě. Doslova.

Cítím zátěž na zničené klenbě chodidel, zatížených vrzajících kolenou, vystrčeném břichu, vytahané kůži a především v hlavě. Z toho malého červíčka, který mi celý život hlodal čas od času do myšlenek, je obrovský červ. V první řadě musí zhubnout on! 

Co všechno dokáží v hlavě vyvolat ta kila navíc? Vztek, depresi, pláč, pocit neštěstí ve štěstí... A u mě panický strach z jakékoli diety. Jako by mě ta kila netáhla jen k zemi, ale vrací mě i zpátky v čase. Nikdy jsem neměla nadváhu, ale jako bych se tak nejednou cítila. Když mi bylo patnáct, byla jsem posedlá hubnutím. Pořád jsem si připadala tlustá.

Nemusíte na konci svého příběhu nutně skončit s váhou třicet kilo včetně postele, aby bylo jasné, že nemáte v danou chvíli v hlavě něco v pořádku. Projezdit klidně osm hodin denně na kolečkových bruslích za vášeň pro sport neschováte a zdravý jídelníček z hlávkového salátu a přesně napočítaných kukuřičných lupínků taky nesestavíte. Naučit se nevnímat pocit hladu nic neřeší. Koupit si pseudoléky na hubnutí je blbost kdykoli, natož když je vám -náct a cedulka na vašem oblečení hlásá maximálně esko.

Mám pocit, že tentokrát musím s těmi poporodními kily bojovat jinak. Vytáhnout podložku na pilates nebude první krok. Je to hlavě, říkají. Zkusím tomu věřit, ačkoli ve slabých chvílích mateřské únavy propadám stále pocitu, že je to spíš v pr... v sedací části.

Hledám novou cestu. Jen se modlím, aby nakonec nevedla do kuchyně pro tabulku čokolády.

* * * * *

PS: Pokud ještě neznáte projekt Za normální holky, seznamte se! Projekt o (sebe)lásce a všem, co nahlodává především tu naši ženskou mysl, je jednou z mých virtuálních berliček. 
© 2015-2022 Tvrdohlavá máma • Theme by Maira G.