HERO IMAGE

HERO IMAGE
PROFILE PICTURE

Ahoj!


Jmenuji se Lucie. Jsem digitální storyteller. Žiju hlavně venkovem, mateřstvím & tím vším okolo. Tento blog jsem již uložila ke spánku, ale pár vybraných řádků nechávám online. Vyprávění zůstávám i nadále věrná.

Můj příběh

„Když chcete psát dobře, musíte psát o tom, co znáte.“

Špatná a zoufalá řidička

Sedím v ložnici na posteli a dívám se ven. A že toho skrz dvojité francouzské okno vidím až až. Tedy jen tu Francii ne. Sněží. Zase. Silnice před domem byla ještě minulý týden krásně bílá. Výhoda bydlení ve vedlejší ulici na vesnici. Cesta se tady nesolí a místní provoz to bílo jednoduše nerozjezdí. Jenže teplota vyskočila nad nulu a z bílé peřiny na silnici se stala odporná břečka. Na jeden den. Ráno už zase mrzlo. Mohlo by alespoň přestat sněžit, jinak budu muset zase vyměnit auto za autobus.

Možná si ťukáte na čelo, proč tak šílím z několika sněhových vloček. Nejspíš netušíte, že loni touhle dobou jsem o řízení auta vůbec neuvažovala. Ani v horkém létě a v zimě se sněhem a náledím už vůbec ne. Prostě nikdy. Razantně jsem to odmítala.

Neustále jsem se dožadovala nákupu poníka. Chtěla jsem do města jezdit na něm. Ustájila bych ho v pergole a spásal by nám zahradu. To byl můj plán. Tedy alespoň navenek. Jsem totiž špatná a zoufalá řidička.

Závěrečnou zkoušku v autoškole jsem absolvovala 17, slovy sedmnáct, dní před porodem. Ne, břicho mi při řízení nijak nepřekáželo. Ani si nemyslím, že by těhotenství samotné mělo vliv na to, jak moc jsem hodiny v autoškole protrpěla. Jednoduše jsem se za volantem necítila dobře. Vlastně jsem to přímo nenáviděla a můj řidičský (ne)výkon tomu víc než odpovídal. Jedním slovem hnus.

Několik měsíců jsem vnitřně bojovala s odporem k řízení, strachem z něj a poprvé v životě i potřebou to překonat. Nenáviděla jsem fakt, že nemůžu vyrazit s kočárkem za stejným cílem jako mámy ve městě. Nemůžu dojít do centra města, do obchodu, k doktorce na běžnou prohlídku s Martínkem nebo do cukrárny. Do města jsem se musela a samozřejmě stále musím nejprve nějak dopravit. Autobusové spojení tady ovšem stojí za starou bačkoru a vlaky k nám nejezdí. Zbývá tedy co? Zbývá tedy auto. Nedokázala jsem se s tímhle faktem smířit a svůj (ne)vztah k řízení auta jsem si tím vztekáním rozhodně nevylepšovala.

Od porodu až do loňského léta jsem řídila jednou nebo dvakrát. Byla to naprostá hrůza nejen kvůli mému řidičskému (ne)umění. Měla jsem problém v podstatě se vším. Startovala jsem na několikrát, měla jsem problém držet auto ve svém jízdním pruhu, na jedné křižovatce mi to asi čtyřikrát zdechlo a po výstupu z auta jsem byla mokrá jako myš.  

Právě v létě nastala zásadní změna. Konečně jsem podlehla Markovu nátlaku a odkývala mu naši domácí autoškolu. Nejdřív startování, rozjezdy, brzdění nebo otáčení na uzavřené vedlejší silnici. Jeden hysterický pláč, když mě donutil vyjet do provozu a hned za tím několik projezděných hodin po okolních vesnicích, kde jsem byla alespoň pro (opětovný) začátek ušetřena většího množství aut a světelných křižovatek.  

Za poslední měsíce jsem udělala ve svém (ne)řízení obrovský pokrok. Sice pořád patřím mezi špatné a zoufalé řidičky, ale dosála jsem za volantem něčeho skvělého. Tedy když pominu samotný fakt, že jsem konečně ochotná řídit auto, respektive v mém případě - snažit se o to. Ať už zrovna nejedu mezi našimi vesničkami povolenou devadesátkou nebo mi to snad občas někde, většinou u přechodu nebo na křižovatce, zdechne, je mi vnitřně úplně jedno, co na to neurotický řidič za mnou.

Netvrdím, že už nebývám nervózní, to je pro mě boj na delší dobu, ale opravdu mě nezajímá reakce okolí. Dosáhla jsem své automobilové nirvány. Spěcháš? Předjeď mě. Vadí ti ta půlminuta zdržení, protože mi to zdechlo? Máš smůlu, troubení ti vážně nepomůže. A copak nevidíš, že už zase jedu?! Tak se rozjeď taky a nenervuj. Kdybych byla za volantem ve stavu jako dřív, klidně bych vystoupila a nechala auto stát u přechodu.

Doufám, že se letos zbavím nervozity z řízení úplně. Taky musím zapracovat třeba na parkování, protože to mě při výjezdech do města hodně limituje. Parkuji stále na jednom a tom samém parkovišti, protože bývá poloprázdné. Jak by taky nebylo, když je bokem od centra. A další level budou výjezdy dál než do nejbližšího města. Uf. Tak snad.

Od Mikuláše, myslím tím pouze datum, mám plně k dispozici naše auto. Když Marek sbíral v létě každý kousek trpělivosti, co v sobě našel, aby mě zbavil mého řidičského stresu, ani jsme netušili, že to takhle dopadne. A tak se poprvé v životě neřídím jízdním řádem, ani nečekám na řidiče.
© 2015-2022 Tvrdohlavá máma • Theme by Maira G.