HERO IMAGE

HERO IMAGE
PROFILE PICTURE

Ahoj!


Jmenuji se Lucie. Jsem digitální storyteller. Žiju hlavně venkovem, mateřstvím & tím vším okolo. Tento blog jsem již uložila ke spánku, ale pár vybraných řádků nechávám online. Vyprávění zůstávám i nadále věrná.

Můj příběh

„Když chcete psát dobře, musíte psát o tom, co znáte.“

Štěstí, víra a misky vah

Všichni jdeme v životě za štěstím. Toužíme po jeho různých podobách. Doufáme, že nám budou odpuštěny naše hříchy a že budeme odměněni za dobré skutky. Hledáme to něco. Něco, co uspokojí naše potřeby, naši mysl, naše srdce i duši.


Sčítáme do nekonečna své životní výhry a prohry. Hledáme partnery, práci, byt nebo dům, skvěle padnoucí džíny, dobrou školku nebo levné letenky. Někdo na to jde systematicky, jiný se drží teorie chaosu. Všechny nás bez ohledu na cestu i podobu cíle spojuje jedno - víra. A to, že nevěříte třeba ani sami v sebe, k ní patří taky.

Jsou dny, kdy se (ve vodách mateřství) potápím ke dnu jako Titanic. Mám pocit, že jsem ztratila některé přátele. Možná i sama sebe. Že se nevrátím k práci, která pro mě znamená víc než výplatní pásku. Že mě ta role ženy v domácnosti doslova zabije. A nebo mě zničí venkov a já si půjdu přivázat lano na nejbližší strom. Mám chuť být sama uprostřed města, sedět na kraji chodníku a dívat se do světla pouličního osvětlení.

Bez deště by ale nebylo duhy. A díky té otočce o 180° jsem pak zase ráda, že bude M. vyrůstat právě na venkově. Já můžu po blízkém i dalekém okolí pobíhat v přírodě až do zblbnutí s foťákem na krku. Nemusím se bát, že bychom měli hlad, i když nepracuji. Přestože se s mým mužem za některé věci navzájem přímo nenávidíme, staráme se jeden o druhého. Protože se taky milujeme. Protože jsme rodina.

Mé štěstí má podobu rovnováhy a kompromisu. Rovnováha mezi mým sobeckým a starostlivým já. Kompromis mezi plány mého singl a mateřského života. Hledání začátku kruhu. Pozor, nehledám návod na to, jak dokonale skloubit péči o domácnost a syna s kariérou. Nejsem líná, ale ani netoužím nálepce “paní dokonalá”. Mně by ta role jednoduše nesedla.

A tak se snažím věřit. Věřit ve štěstí, v naději, ve vlastní rovnováhu. Někdy méně, někdy více. Ale bez ohledu na míru - pořád. Nečekám s rukama založenýma v klíně. Na druhou stranu je dobré umět se na spoustu věcí na chvíli, na některé dokonce navždy, vykašlat. Ta naše planeta se kvůli tomu točit nepřestane.
Syn můj život nenaplnil. Děti nejsou náplast na bolavé rány ani výplň do prázdných míst v srdci. Můj život se jednoduše změnil a já teď jen musím správně přeskládat závaží na miskách vah.

Tohle nejsou řádky psané jen pro rodiče. Nemusíte mít děti, a přesto stejně jako já zrovna přebíráte závaží. Přemýšlíte, která vám chybí, která přebývají. Jestli příliš tápete a začínáte být nešťastní, zahoďte všechna a běžte se projít. Myslete si o umělcích, co chcete, ale oni před dvě stě lety moc dobře věděli, proč prochodili pěšky třeba půlku Evropy. Taková evropská podoba meditace. Věřili. A šli za štěstím.

Pokud mě sledujete na Instagramu, určitě víte, že víc než M. tam uvidíte právě fotky ze zahrady, lesa nebo parku. Věřím, že i přes občasný stesk po městském ruchu, najdu v přírodě alespoň kus toho svého štěstí a třeba zase o něco vyrovnám misky vah.
© 2015-2022 Tvrdohlavá máma • Theme by Maira G.