HERO IMAGE

HERO IMAGE
PROFILE PICTURE

Ahoj!


Jmenuji se Lucie. Jsem digitální storyteller. Žiju hlavně venkovem, mateřstvím & tím vším okolo. Tento blog jsem již uložila ke spánku, ale pár vybraných řádků nechávám online. Vyprávění zůstávám i nadále věrná.

Můj příběh

„Když chcete psát dobře, musíte psát o tom, co znáte.“

Miluji parky

Miluji parky. Tedy ne. MILUJI parky! Jasně, u nás na vesnici máme les z každé světové strany, za domem louku a pole, zvířátka před plotem, za plotem… och, ach, krása, super. ALE! Upravený trávník, lavičky, vysoké stromy, klikaté chodníky, hluk a přeci klid… To je přesně podle mého gusta.


Narodila jsem se ve Zlíně, což je město zelení opravdu prorostlé. Vloni tady prošel rekonstrukcí park Komenského, který je v centru města. Když jsem přijela na návštěvu za rodinou, byla jsem překvapená, kolik tam bylo najednou (nejen) dětí. To jsem nikdy předtím nezažila. Dřívější obrázek parku s chátrajícím dětským hřištěm, nesmyslně vysokým křovím a puberťáky s cigaretou v ruce můžu konečně dostat z hlavy. Dnes je tam velké moderní hřiště a plno spokojených dětí. A pokud nebudete mít na dětský křik náladu, sedněte si na druhou stranu parku na jednu lavičku z té dlouhé řady.  

Už při nástupu na gympl jsem se ale přesunula do Brna, kde jsem měla nejraději park pod Špilberkem. To mi vydrželo i na vysoké. Nejvíc času jsem tam proseděla, když kvetly šeříky. Dodnes se trochu divím, že se mi jejich vůně neomrzela. Obzvlášť když si uvědomím, že jsem tam zaháněla nejednu depresi z neoblíbených přednášek. Přítomnost dvou budov Moravské galerie hned pod parkem byla pro mě, studentku a milovnici umění, jen sladká třešnička na dortu.    

V matičce měst, stověžaté Praze, jsem pro změnu nechala své srdce v Letenských sadech, přestože jsem bydlela přímo u jednoho ze vstupů do Stromovky. Během každého ročního období jsem nachodila po Letné desítky, ne-li stovky, kilometrů. Svého času jsem dokonce schválně jezdila domů oklikou, abych vystoupila u Chotkových sadů a mohla se projít přes celou Letnou.

Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla studovat divadlo zrovna v Opavě, byly i Sady Svobody. Poprvé jsem tam byla díky uměnovědné exkurzi na vysoké (v Brně). Měla jsem horečku, angínu a druhá antibiotika v pořadí. Přesto mám na ten den hezké vzpomínky. Bylo teplo, svítilo slunce a já jsem si tam ve volné chvíli seděla na lavičce a četla Sofiin svět. Líbil se mi místní klid a velká spousta lidí projíždějících parkem na kole. A líbí se mi to do teď.

Stejné to s mou láskou k městské zeleni a parkům bylo i v Budapešti. Bydlela a pracovala jsem na pravém břehu Dunaje, což je ta “Buda” část. Až sem pojedete na výlet, s největší pravděpodobností nebudete poblíž mé bývalé adresy. Kdyby ale náhodou ano, mám tady jeden tip. Nejblíž od domu jsem měla Gesztenyés-kert (Kaštanová zahrada), kde jsem kvůli minimu volna strávila i nejvíce času. Navíc tento park je jakoby obklíčen vším, co byste mohli hledat a potřebovat. U kulturního centra s kavárnou se pravidelně pořádaly trhy. Z další strany bylo pro změnu centrum sportovní, kde ještě na konci října uvidíte plavce i ve venkovním bazénu. A hned přes ulici byla krásná restaurace a nákupní centrum s multikinem.

A proč jsem si tak najednou vzpomněla na své oblíbené parky? Zrovna včera jsem v jednom byla. Jakmile jsem uviděla hromadu žlutého listí na, zatím stále zelené, trávě, okamžitě jsem si tam chtěla M. nafotit. Bohužel vypuštění tohoto divokého zvířete se nezdařilo, jelikož po položení na zem spustilo řev a o divočinu ani po nakrmení nejevilo zájem.

Kukuřičné křupky jako úplatek naprosto selhaly. Úspěch jsem sklidila pouze houpáním a nekončícími opičími grimasami. Tak snad příště. Pokud nás tedy nepředběhne správa městské zeleně s odklízením listí.
© 2015-2022 Tvrdohlavá máma • Theme by Maira G.