Ráno
I na venkově vidíte rozdíl mezi ranní a odpolední procházkou. Velká spousta lidí se vrací z práce domů okolo té čtvrté, páté odpolední, takže pokud si to zrovna neštrádujete po polňačce, projíždí okolo vás co chvíli nějaké auto. Jako holka z města chci tady na venkově o to víc klid, takže i místní verzi odpolední špičky se s chutí vyhýbám.
Mnohdy vycházím z domu v takovém tom mateřském polospánku, takže sotva pletu nohama. Od tepla rodinného krbu mě totiž vyžene, s ohledem na roční období, pěkné počasí nebo ukňourané dítě, které doma ne a ne zabrat. Pokud je aktuální druhý důvod, s největší pravděpodobností mě potkáte i s kočárem někde na louce za domem. M. díky únavě už pár metrů od domu vytuhne, takže já si užívám svou krátkou chvilku klidu.
Nadechnu se čerstvého vzduchu a protáhnu ztuhlá záda, abych se příštích pár minut mohla někde kroutit s foťákem. Některé ranní procházky M. skutečně prospí až do příchodu domů. Jaká to zázračná chvíle! No a některé jako bych prospala i já. Přechod mezi režimy, spánek - probouzení - bdělost, u mě chvíli trvá. Vypadá to vlastně hodně podobně jako podzimní ranní mlha.
Vím, že je ráno. Oči mám otevřené, i přesto občas houby vidím. Všechno se jaksi pomalu vleče, táhne… přesně jako ta mlha v krajině. Jenže pak z ničeho nic, jako lusknutím prstů, mlha zmizí. A stejně rychle se i já ocitám ve stavu stoprocentní bdělosti.
