HERO IMAGE

HERO IMAGE
PROFILE PICTURE

Ahoj!


Jmenuji se Lucie. Jsem digitální storyteller. Žiju hlavně venkovem, mateřstvím & tím vším okolo. Tento blog jsem již uložila ke spánku, ale pár vybraných řádků nechávám online. Vyprávění zůstávám i nadále věrná.

Můj příběh

„Když chcete psát dobře, musíte psát o tom, co znáte.“

Naučme se pomáhat

Přiznejme si to - na světě je zlo i dobro od jeho počátku. Jejich poměr si ale určujeme sami. My, lidé. Pokud si myslíte, že teď chci psát o míru a válce, přistěhovalcích nebo teroristech, pletete se. Na srdci mě velmi tíží jiná věc. Hlavou mi kvůli ní prolétá stále dokola několik stejných myšlenek, otázek, hesel. Mísí se ve mně různé negativní pocity. Vztek, strach, bezmoc, nepochopení, lítost… Měli bychom se zase naučit pomáhat. Opravdově, těm nejbližším a ihned. 

Ano, existuje řada charitativních organizací, stáváme se dobrovolníky, přispíváme penězi, sběrem plastových víček, oblečení nebo jídla. Plníme vánoční přání dětem z dětských domovů. Venčíme psy umístěné v útulcích. Fakt, že toto vše a ještě mnohem víc náš svět potřebuje, považuji sice za smutný, ale tiše jej přijímám. Slzy, někdy zamáčknuté v oku, jindy stékající po tváři, mě doprovází ve chvíli, kdy na mě nejvíce dopadá tíha jiného příběhu.

Občas se mi na tomhle světě opravdu těžce dýchá. Ocelová maska rázné, nekompromisní holky mi sice jistou obranu zajišťuje, ale co člověk zmůže, když jej něco zasáhne zevnitř. Nejspíš to bude pro některé z vás znít jako naprostá hloupost, ale zkuste si žít se srdcem bohéma a hlavou realisty v jednom těle. Neměnili byste se mnou, na to vsadím boty.

A tak se ptám. Jak si mohu vykračovat s lehkostí, když někdo blízký trpí? Jsem sice zastánkyní teorie, že bychom se museli cítit provinile 24/7 za cokoli, kdybychom mysleli neustále pouze na ty, kteří žijí ve válce, na sirotky, na nemocné… a proto, zejména v Evropě, můžeme být i částečnými sobci, jenže co když je ten problém, neštěstí, smutek nebo nespravedlnost na dosah ruky?

Někdo v mé blízkosti měl a má velmi, velmi těžký život. Po všech stránkách. Ošklivé zážitky v dětství i v (pozdější) dospělosti. Nemoc. Finanční problémy. Někdo, kdo si ani jedno z toho absolutně nezaslouží. A přestože by toto všechno vystačilo na moře mých slz, nic z toho ještě není tím pomyslným “3-2-1-start”.
Kámen úrazu je především selhání lidského faktoru. Je až neuvěřitelně ironické, jak je člověk inteligentní a zároveň naprosto hloupý tvor. Určité věci prostě nejsou a nebudou přenosné vzduchem. Ano, jistě, teď se svět snaží frčet na vlně pozitivní energie. Obklopujme se pozitivními lidmi, Mysleme pozitivně. Bla, bla, bla. Pokud se nepletu, četla jsem to kdysi v jednom z rozhovorů s Michalem Vieweghem - někdy je potřeba přiznat si, že je něco v prd*li. A já tedy říkám, že v prd*li je především lidská soudržnost, empatie, síla přátelství a základní lidské hodnoty vůbec.

Jak je možné, že se “svět” obrací zády ke člověku, který má v sobě zásoby dobra na rozdávání?! Že uprostřed Evropy někdo trpí hlady?! Že přátelé si říkají přátelé, i když hodinu času si na ty ostatní hledají i dlouhé měsíce?! K rodinným vztahům se už raději ani nevyjadřuji.

Prosím svět. Prosím vás. Rozhlédněte se. Naučme se zase pomáhat. Pomáhat těm nejbližším. Nepotřebuje někdo ve vašem okolí pomoc? Možná si nemá s kým popovídat. Věnujte mu půl hodiny svého času. Možná je i v davu sám. Obejměte jej. Možná má právě hlad a nemá co jíst. Zamyslete se, jestli mléko, deset rohlíků a třeba sýr opravdu zruinují váš měsíční rozpočet? 

Z vlastní zkušenosti vám ještě na závěr něco poradím. Neptejte se, jak se ten či onen člověk má. Netvařte se, jako by jeho problém neexistoval, ale ani se jej nesnažte pitvat, pokud o to nestojí. A především - nesuďte.

Buďme zase lidmi. Dobrými přáteli. Skutečnou rodinou.
© 2015-2022 Tvrdohlavá máma • Theme by Maira G.